Náš příběh I: Sobotní výlet, ke kterému nikdy nemuselo dojít…

Když byla paní Viktorie mladá, jezdila na kole. Nebylo to často, spíše výjimečně. O to víc se těšila na každý výlet, který s partou kamarádů párkrát do roka naplánovali. Ráno, ještě před úsvitem, museli nejprve všichni poklidit dobytek. Pak už vzali kola, trochu vody a jídla a jeli. Snadno zdolávali Valašské kopečky, třebaže kola byla jen s jedním převodem… Hostýnské vrchy a Svatý Hostýn bývali oblíbeným cílem jejich výletů. Kola si nechávali u sedláka ve stodole, zbytek cesty k bazilice vždy došli po svých. Spávali na podlaze u dveří kostela… až do rána, až do ranní mše. Po ní se vydávali na cestu domů. Byla to jediná „dovolená“, kterou znala… Naposledy Hostýn navštívila před 75 lety! – a včera. Paní Viktorie je už dávno „v požehnaném věku“ a na kole nejezdí. Několik let bydlí v domově pro seniory vsetínské Diakonie.

Nabídka navštívit Hostýn přišla z čista jasna. Stejně jako žena, která s nabídkou přišla. Sama šla do důchodu, ale dál chtěla být užitečná druhým, a tak se stala dobrovolnicí. Z občasných návštěv paní Mirky v mém pokoji se staly návštěvy pravidelné. Vždy jsme si spolu dobře popovídaly. A najednou zazněla její otázka – nevyrazíme společně na výlet? Třeba na Hostýn! Na Hostýn? Naposledy jsem tam byla ještě před svatbou! ...Přišly obavy, jestli to zvládnu. Jak dlouhá bude cesta? Jaké hlásí počasí? Zvládnu to?!? – Vždyť už roky žiji v Domově, kde mám vše při ruce a je kolem mě spousta lidí, kteří mi pomáhají…

V pátek jsme společně s paní pečovatelkou vybrali vhodné a pohodlné oblečení na zítřejší výlet. Nakonec pojedeme čtyři! Kromě mé maličkosti a paní Mirky i její manžel a jedna paní pečovatelka z Domova. Nemůžu dospat – v 7:45 jsem nachystaná k odjezdu, napjatá, jak vše dopadne! Vyrážíme!

Postupně padají první obavy a cestu si paní Viktorie užívá. Manžel paní Mirky, který řídí auto, se ukazuje také jako výborný průvodce - komentuje, kterou obcí právě projíždíme a paní Viktorie přidává své poznatky a vzpomínky. Na Hostýně jdeme přímo na mši. Usedáme do první lavice a rozjímáme. Dobrovolnice mi jen šeptá „Kdoví, na co právě paní Viktorie myslí?“ Po mši procházíme Křížovou cestou a paní Mirka seznamuje paní Viktorii s jednotlivými biblickými příběhy…Poté se zastavíme na krátkou chvíli na kávu a přichystanou svačinu – jak tady chutná! U Vodní kaple nabíráme trochu vody a pak v autě čekáme na rozeznění poledních zvonů, které byly požehnány v roce 2012. Odjíždíme zpět k Domovu.

Celou neděli jsem prožila jako ve snu. Zas a znovu jsem zakoušela sobotní výlet a vybavovala si krásná zákoutí tohoto poutního místa. Připomněla se i spousta vzpomínek z mládí … A jak ty stromy na Hostýně vyrostly!

Kdyby nebylo paní Mirky, už bych Hostýn nenavštívila. Její přátelství mi tam otevřelo cestu. Jsem jí za to nesmírně vděčná!

I Vaše návštěva… a přátelství může způsobit zázrak v životě jiného člověka. Jen do toho!