Oslava Masopustu na Jabloňové a Vyhlídce

„….zatancujeme si spolu?“, ptám se babičky, která sedí vedle mě při naší Masopustní veselici. Místnost je plná lidí a muzika hraje zvesela. Ona sedí ztuha, uzavřená ve svém světě. „Já nemožu, mám špatné nohy“, odpovídá na moji otázku po chvíli. Dotýkám se její ruky, trochu ji zvedám do výšky a začínám s ní pohupovat do rytmu harmoniky… „A takhle můžeme tančit?,“ ptám se babičky. “Víte, ty nohy bolí, nejde tancovat“. „A takhle to jde?“, nenechám se odbýt. „Dříve jsem hodně tancovala, byla jsem i v tanečním souboru…“, začíná vyprávět babička. Mezi tím ji ruku, která je dosud zatnutá v pěst, pomalu otevírám a lépe chytám, proplétáme si postupně prsty a „tančíme“ do rytmu. Vidím, že se její tvář uvolňuje, občas zahlédnu i lehounký úsměv. “Můj manžel byl také v tom souboru.“ „Také tancoval?“ „Ne, ne (přikládá si prsty druhé ruky na ústa) on zpíval. Víte, folklor já mám moc ráda, ale jak to dneska slyším, je mi po manželovi tak teskno. Chybí mi.“ „…..tak to on se na nás možná teď dívá a je určitě rád, že tady jste“, říkám. „Asi ano, on tady možná sedí vedle mě“, pokyvuje a přitom se mi dívá do očí. Houpeme společně rukama, už moc nemluvíme, ale je nám dobře. Písnička skončila a já vidím, že se babička postupně proměnila. Její tvář se nepřestává usmívat a její oči jsou přítomné a jiskrné. „Moc mě těšilo“, loučím se a pokládám její ruku do klína. „I mě“, odpovídá…

Nezáleží na tom, jestli tančíte nohama, důležité je, jak tančíte v srdci. Robert Fulghum