"Moje teta celý život pracovala ve škole jako učitelka. Zůstala neprovdána a bezdětná. Bydlela ve svém domku zcela sama. Když se u ní začaly projevovat první potíže, které souvisely s Alzheimerovou nemocí, snažil jsem se o ni i přes své pracovní vytížení a dle svých možností starat. Nejdříve teta Marie začala navštěvovat Denní stacionář Zahrada, ale protože se projevy nemoci začaly stupňovat, bylo nutné začít hledat zařízení s celodenní péčí. Proto jsem podal žádost o její umístění v Domově Jabloňová. Ze začátku bylo pro ni těžké zvyknout si na nové prostředí, na nové tváře. Bylo potřeba ji pomoct seznámit se s novým prostředím. Podle toho, co mi říkali zaměstnanci domova, teta často stála uprostřed místnosti a přemýšlela. Bylo vidět, že jí něco nesedí, nerozuměla tomu, kde se ocitla. Často říkala, že si potřebuje odskočit domů. Pochopil jsem u ní, jak demence působí na člověka, jak podlamuje jeho psychiku, celou jeho osobnost. Během několika týdnů se ale situace začala pomalu měnit, teta se uklidnila, postupně si začala zvykat, sblížila se s ostatními klienty a začala se zapojovat do různých aktivit. Díky uspokojení základních potřeb – jídlo, teplo, hygienická péče, vlastní pokoj a lůžko atd. se začala cítit dobře a začala se zajímat o další věci. Rozpovídala se a začala vzpomínat na své roky ve škole, často vzpomíná na své žáky a kolegyně. Domov Jabloňová se pomalu stává jejím opravdovým domovem, kde se cítí bezpečně a kde má zázemí a klid."
"Naše maminka Drahuška prodělala dva roky po sobě těžkou nemoc a bohužel již nemohla zůstat sama doma. Ve svém bytě byla velmi spokojená a dlouho se smiřovala s tím, že již nemá tolik sil a schopnost se o sebe postarat. Před námi, dětmi, byl těžký úkol, a to najít mamince Domov se zvláštním režimem, kde bude mít péči 24 hodin 7 dní v týdnu a kde kromě zdravotní, ošetřovatelské a sociální péče budou možnosti volnočasových aktivit i pro osoby se sníženou schopností pohybu. Navíc jsme nechtěli maminku vytrhnout z jejího rodného Vsetína, který má tak ráda.
Po prohlídce Domova Jabloňová byla naše volba jasná. Pokoj s vyhlídkou na město, "domácké" prostředí, odborní zaměstnanci, možnost cvičení, kulturní a společenské akce.
Maminka si zvykala postupně, na prostředí, na pomoc při osobní hygieně a zvládání běžných činností, na cvičení. I pomoc při chůzi s chodítkem jí dělala problémy. Dnes se již pohybuje s chodítkem sama a kromě toho i ráda pomáhá s utíráním nádobí a skládáním ubrousků. Vždy, když je venku hezky, využívá zahradu nebo terasu k relaxaci, odpočívá na sluníčku a pozoruje cvrkot kolem. Často ji navštěvuje kamarádka z práce a vzpomínají na dny, kdy spolu pracovaly, chodily na tanečky a řešily rodinné problémy. Stále více se jí daří aklimatizovat, ale vždy se těší na každý víkend, kdy ji přijedeme navštívit a pro nás je radostné vidět, že je spokojená a veselá."